Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
doktor Delfíního IQ ALBERT SCHWEITZER
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 9.9.2014 (06:08:17)

ALBERT SCHWEITZER

 

     14.1.1875   KAYSERSBERG BEI COLMAR         ۞     4.9.1965   LAMBARÉNÉ

 

 

„Naše zem požírá vlastní děti.“

 

Starý náčelník domorodého kmene na řece Ogooné

 

*

 

K rektorovi štrasburské univerzity vstoupí mladý muž temných rozcuchaných vlasů, černých očí a energického vzhledu.

 

„Přišel jsem vám oznámit, abyste se mnou v příštím roce nepočítal.“

 

„A co budete dělat?“

 

„Pojedu do Afriky,“ říká mladý muž.

 

„Do Afriky? A co vaše profesura na naší univerzitě? Už se vám nezamlouvá? A vaše hra na varhany? Tomu všemu chcete dát sbohem?“

 

„V Africe je mne víc potřeba. Četl jsem o havarijním stavu nouze domorodců. A hodně jsem o tom přemýšlel. Došel jsem k názoru, že my bílí se nestaráme o černé tak, jak bychom měli. Co jim dáváme? Kořalku a nemoci. To je všechno.“

 

„A vaše kniha o Bachovi? Vyšla přece ve dvou jazycích. To hodláte v Africe pokračovat ve své spisovatelské dráze?“

 

„Právě ta knížka mi společně s koncerty a podporou mých přátel umožnila, že mohu vycestovat do Afriky. Nikoli jako turista, nebo obchodník, ale jako podpůrný lékař.“

 

„Jen, abyste, doktore Schweitzere, nelitoval,“ povzdechl si rektor, ale pak udělil žadateli svůj souhlas.

 

*

 

O několik měsíců později, v dubnu roku 1913, sestoupil onen mladý muž z paluby malého kolesového parníčku na rozpálený hnědý břeh řeky Ogooné v Gabunu, nedaleko vesnice Lambaréné. Doprovázela jej manželka Helena, se kterou se nedávno oženil. V sedmdesáti pevných truhlicích si přivezli dohromady hromady obvazů, knih a také speciální klavír, který mladému muži věnovala Bachova společnost.

 

Přijeli na dva roky. Kdyby jim tehdy někdo oznámil, že je tu bude čekat půl století perné námahy, že se svého dobrovolného závazku ve prospěch vesnice Lambaréné na této zemi již nikdy nezbaví, kdo ví, jak by se na to tvářili. Až těch víc než padesát let uplyne, rozloučí se s rakví Alberta Schweitzera jeho žáci i obdivovatelé z celého světa. Budou to lidé různých zájmů, profesí i politického spektra vyznání. Mnohé nespojuje vlastně vůbec nic – jen obdiv k jednomu skromnému muži. Humanistovi, filozofovi, varhaníkovi i hudebnímu teoretikovi. A také lékaři, spisovateli, držiteli Nobelovy ceny míru. Velkému doktorovi, Ogangovi…

 

Na svou cestu do Afriky se vydal z Alsaska, ovládal proto od dětství důkladně neošizenou němčinu, avšak ještě lépe francouzštinu. Narodil se v rodině evangelického pastora jako první syn. Rodiče nebyli zámožní, ale svým dětem vštěpovali lásku ke knihám a k hudbě. Albertův dědeček z matčiny strany byl velkým znalcem a milovníkem varhan, sám je dokázal konstruovat i opravovat, otcovi předci se věnovali učitelství. A tak se malý Albert, dříve než zvládl abecedu, začal učit na fortepiano. Hudba jej pak již neopustila po celý život.

 

„Na gymnáziu“, vzpomíná později v autobiografické knížce Z mého života a díla, „jsem se zajímal o historii a přírodní vědy. V jazycích a v matematice jsem musel vynakládat velké úsilí, abych dosáhl aspoň částečného úspěchu. Avšak časem jsem našel zalíbení v přemáhání obtíží a v osvojování toho, k čemu jsem neměl výjimečné vlohy.“

 

V roce 1893 odmaturoval a musel se rozhodnout, co dál podnikne. Nejraději by se věnoval hudbě, krátce proniká do tajů varhanní hudby v Paříži, ale pak se vydá do Štrasburku. Bude tu na zdejší univerzitě studovat hned na dvou fakultách najednou. Na filozofii a na teologické fakultě. Obě pak ukončí disertační prací a stane se na čas vikářem kostela svatého Mikuláše.

 

Jeho zájmy jsou v té době velmi obšírné. Připravuje se na univerzitní kariéru, je soukromým docentem univerzity, hluboce se zajímá o hudbu a hru na varhany. Studuje Bacha. A vedle toho se začíná zajímat i o sociální nerovnosti a nekončící problémy. Je možné nějak ulevit těm nejchudším, kterým sílící hamižnost přináší místo povznesení jen větší strasti a duchovní bídu? Aktivně se podílí na kampani za zřízení městského sirotčince.

 

V této době se seznámil s Helenou Bresslau, dcerou významného berlínského historika. Helena si našla svou vlastní cestu, věnuje se učitelské dráze. Jednoho dne přivedla své žáky na hodinu zpěvu do nedalekého chrámu, a s nelibostí shledává, že sedátko u varhan je již obsazeno neznámým mladým mužem. Jeho hra ji však zaujala, a později se prostřednictvím společných přátel mohou o sobě navzájem dozvídat víc lákadel. Oba podvědomě cítí, že svět kolem nich není ani symbolicky spravedlivý. A oba to považují za svou osobní výzvu. Helena se přihlásí do ošetřovatelského kursu. A Albert? Jednou si náhodou přečte článek v časopise francouzské misionářské společnosti. Hovoří se tu o problémech misie v Kongu, v Gabunu, o nedostatku dobrovolníků pro práci v tropech.

 

„Když jsem dočetl, klidně jsem se pustil do obvyklého zaměstnání. Byl konec hledání. Své třicáté narozeniny jsem slavil jako člověk, který se pevně rozhodl. Kromě několika věrných přátel nikdo nevěděl o mém záměru vypravit se do rovníkové Afriky…“

 

 

ČLOVĚKEM VŠEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ ČLOVĚKA

 

Rozhodne se, že vystuduje ještě nezbytnou medicínu. Jen tak bude v Africe opravdu užitečný. Těch, kteří přicházejí hodnotit bezvýchodnou situaci, už přijelo i zmizelo z obzoru hodně, těch, kteří opravdu chtěli přiložit ruku k dílu, bylo snad jako šafránu.

 

Nestydí se znovu usednout do školních lavic na univerzitě, na které již dosáhl vědecké hodnosti. O mnoho let mladší studenti hledí na jeho mohutný profil jaksi s nedůvěrou. Co ten tu pohledává? Mohl jim vyprávět o svém rozhodnutí? Brali by jej vážně?

 

Studium jej stálo hodně sebezapření. Ale nakonec přece jen dosáhl vytouženého doktorátu. Ožení se s Helenou. A pak musí sehnat dostatečnou zásobu léků, kterou budou mít k ruce pro první měsíce, než se zorientují, obvazový materiál, nářadí, trvanlivé potraviny… Kolik doma běžných věcí bude v Africe složitě nedostižným snem? Opustí vymoženosti evropské (prostopášné) civilizace, všechno, co bylo až dosud jejich každodenním životem. V praxi budou uskutečňovat Albertovu teorii o tom, že do třicítky má člověk od života brát plnými hrstmi vše, co mu nabídne. Po třicítce už musí jen vracet s přidanou hodnotou daň. Ale nejen proto zdvořile odmítne lukrativní nabídku rumunské královny. Chtěla by jej uvítat na svém dvoře, za koncerty mu poskytne lákavé zaopatření… Místo toho stojí před misijní stanicí v džungli a ze všech stran na něj dotírají nepříjemné zvěsti.

 

Přijeli do nemocnice, která vlastně ještě není zbudována. Misijní stanice nemá prostředky ani pracovní síly k její stavbě. Afričané pracují na těžbě vzácného dřeva, obchodníci platí lépe než misionáři.

 

A tak začali Schweitzerovi ordinovat pod širým nouzovým nebem a s několika domorodými účastníky se pustili do stavby sami… Jejich každodenní realitou jsou sekery, páčidla, hoblíky a pily. Kdyby mohli přátelé doma vidět Albertovy kdysi tak jemné ruce varhaníka, jistě by se zhrozili… A vedle stále nekončící stavby svědomitě plní své hlavní poslání, kvůli kterému sem přijeli. Snaží se přimět Afričany, aby přijali nabízenou ruku. Kdy konečně pochopí, že jim chtějí skutečně pomoci vytrhnout trn z paty? Bojují proti nepřehlednému a nepřijatelnému množství tabu, které domorodce svazují. A někdy jim připadá, že žijí ne kilometry, ale celá staletí mimo bílou civilizaci, ze které vzešli… Vždyť domorodci nemají často ani nejzákladnější hygienické návyky, jsou zcela vydáni na pospas svým kmenovým kouzelníkům a náčelníkům. A vedle toho jim vládnou bílí dohlížitelé. Schweitzerovi nabízejí základní zdravotnickou péči, ale kdo dá domorodcům vzdělání, naučí je řemeslům, efektivnímu obdělávání půdy? Bez toho se jejich život nemůže hnout k lepšímu. Osamělé oázy na obrovském černém kontinentu nejsou řešením. Dokáže si to bílý doktor sám připustit?

 

Potřeboval by si odpočinout na kanapi, všechno promyslet, vrátit se alespoň na čas mezi své přátele. Jenže v Evropě je mela, první světová válka ničí, co jí stojí v cestě. Dr. Schweitzer a jeho žena jsou poddaní německého císaře. A jako takoví mají přísný zákaz opouštět svůj dům. Albert nevěří vlastním uším. Kam by tady v pralese utíkali? A proč? Přijeli sem přece pomáhat domorodcům, dobrovolně přišli na zdejší francouzské území rozdávat dobrotu… Náčelníka distriktu to nezajímá, u dveří domu hlídá stráž.

 

Čtyři měsíce trvala tato nedůstojná izolace, než se ji přátelům v Evropě podařilo intervencí u francouzské vlády zrušit. Romain Rolland, Charles–Marie Jean Albert Widor nezapomínají, i když je svět náhle rozdělen konflikty. Ale obnovením provozu nemocnice starosti nekončí. Chybí léky, obvazy, prostěradla. A také čerstvé informace z domova. To, co se k nim se zpožděním dostane, jim nepřináší radost. Před koncem roku 1916 se Albert Schweitzer dozvídá o smrti matky. Ocitla se ve špatnou chvíli na špatném místě, byla sražena vojenským povozem. O rok později je dostihne další rána. Jako němečtí občané musí odjet prvním parníkem do Evropy, do tábora pro civilní válečné zajatce. A přece právě v této neradostné době usedá nad stránkami papíru a plní je úhledným drobným písmem. Úpadek kultury ovládl svět, co jej může překonat? Dlouho do noci hoří lampa v jeho pokoji. Jen úcta k životu, tu kdyby všichni vyznávali, kolik trápení by si lidstvo předem ušetřilo. Celý svůj zbývající život se již Albert Schweitzer od tohoto kréda neodkloní.

 

Rukopis knihy, která svůj život začala žít v Africe, s nimi přečká nelehký pobyt v internačním táboře v Pyrenejích a pak v Saint Rémy. Vydá jej až po skončení války.

 

 

NEMOCNICE NA SAMÉM OKRAJI SVĚTA

 

Poválečná Evropa je plná zmatků, hladu a nemocí, jako byla smrtící španělská chřipka i pro Gustava Klimta. A také nadějí v lepší budoucnost. O cestě do Afriky však nemůže být ani řeč. Schweitzer pracuje v nemocnici ve Štrasburku. V lednu 1919 se manželům narodí dcera Renata.

 

Na jejich pobyt v Africe se však ve světě nezapomnělo. Albert Schweitzer vzbuzuje zvědavost a zájem. Varhaník, který léčil v Africe černochy, je zván k přednáškám i ke koncertům. Navštíví Švédsko, kde přednáší o kultuře a etice, koncertuje v Barceloně. Na pozvání přátel přijede i do Prahy. A píše. K Africe se vrátí knihou Mezi vodou a pralesem, která vyjde v roce 1921. Je to nečekaný úspěch, brzy ji přeloží do většiny evropských jazyků. Česky vyjde až v roce 1935, bude se tu jmenovat Lidé v pralesích.

 

Honoráře, odměny za koncerty a přednášky mu umožní, aby se znovu vrátil k myšlence na svou opuštěnou nemocnici. Jeho práce v Africe ještě neskončila. I Helena to uznává. Do Lambaréné však odjede v roce 1924 sám. Žena s dcerkou zůstane doma. Jinak to zatím není možné.

 

Albert Schweitzer má nyní již naprosto konkrétní představu, jak by jeho působiště mělo vypadat. Rozhodne se začít vlastně úplně znovu. V Lambaréné roste nová nemocnice, se vzdušnými domy pro nemocné a trpící, s operačním sálem, s ošetřovnou. Na pomoc mu přicházejí jeho bývalí spolupracovníci, směřují sem i docela noví technici. Ne každý vydrží. Ale ti, kteří to dokáží skousnout, zůstanou navždy.

 

Nezříká se Evropy, žije tu přece jeho rodina, přijímá pozvání na koncerty a přednášky, rediguje své knihy, ale v myšlenkách je stále hlouběji a hlouběji srdcem v Africe. Operuje děti, učí domorodce návykům hygieny, bojuje proti spavé nemoci, malárii, elefantiáze, tyfu a malomocenství. A když je třeba, nosí trámy na střechu nového útulku pro staré či malomocné. Ale nemůže nevidět, že jeho zápas na starém kontinentě příliš nechápou, je sice jmenován čestným doktorem mnoha univerzit, i do Prahy si pro něj přijela delegace v roce 1928 a denně dostává dopisy, které mu vyjadřují podporu, porozumění a sympatie, ale ozývají se i hlasy, které jeho práci jednoduše zpochybňují. Léčí domorodce zadarmo, a co je zdarma, není pro tento svět výpočtářských rozumů jaksi hodno ceny. Jeho nemocnice je pro pochybovače primitivní, domorodci sem přicházejí s celými rodinami, které si v jejím okolí žijí jako v domorodých vesnicích. Evropská hygiena, která ještě donedávna nosila zablácené škrpály nevědomosti, ohrnuje nad africkou realitou nos… Schweitzerova nemocnice pro ně není srovnatelná se soudobou špičkou ve světě. Jistě, jak by také mohla být. Ale kritikové se zapomněli poohlédnout, co jiného je na celém kontinentě srovnatelného s evropskou špičkou… Jeho motýlek pod krkem, jeho láska k Bachovi, který se rozléhá nad zešeřelým pralesem u řeky Ogooné, jeho korespondence s Einsteinem, s Romainem Rollandem, s Ghándím, Lessingem i se stovkami dalších přívrženců, kteří se na jeho práci dívají s nezaujatýma očima – s porozuměním a obdivem, dráždí a provokuje jednodušší inteligenci.

 

Ale pro stárnoucího doktora v pralese je daleko přínosnější věc nový pavilon či odvrátit opoždění zásilky s léky. To, jak jej hodnotí snobové v berlínských či pařížských salónech, mu nepomůže.

 

Konečně se v Lambaréné může znovu objevit i Helena. Renata je v penzionátě a paní Schweitzerová se energicky pouští do zřízení porodnice. Úmrtnost matek i dětí je hrozivě velká, místní kouzelníci však ženy před porodnicí děsí. Dítě se má narodit tam, kde se narodili i jeho otcové a dědové. Kdo je v nemocnici ochrání před zlými duchy? Každý přece ví, že se novorozeně musí hned po nadechnutí natřít bílou barvou, aby na ně duchové nemohli… Lékaři v Lambaréné se rozhodnou pro neškodný ústupek. Má-li ve finále posloužit dobré věci… I v nemocnici budou děti natírat snadno smytelnou barvou, domorodý personál dostane za úkol tuto novinu rozšířit mezi domorodce. Příliv rodiček se prudce zvedá a úmrtnost klesá… Ročně se pak v nemocnici narodí na čtyři stovky miminek.

 

Období klidu a pracovního soustředění nebude mít dlouhého trvání. Helena má malárii, musí se vrátit do Evropy… Albert bude tedy dál svou vzdálenou rodinu navštěvovat jen občas.

 

Jeho návraty jsou spojeny s přednáškami a koncerty, nemocnice v Africe potřebuje další a další peníze. Dary od příznivců jsou sice vítané, ale nestačí.

 

Jeho rozhovory s přáteli jsou plné obav. Často lépe než oni vidí nebezpečí, do kterého se svět znovu řítí. Nacisté v Německu zneuctili hrob jeho tchána, mnozí z jeho evropských přátel budou muset hledat nový domov, nový začátek k uplatnění. Odejde odtud Zweig, i Casals opustí Španělsko na protest proti Frankově diktatuře. Nacisté jsou stále drzejší krysy. Schweitzer dostane nabídku Gœbbelsova ministerstva propagandy k uspořádání řady koncertů. Nevědí, komu píší? Popuzeně jejich IQ odmítne.

 

Když vypukne druhá světová válka, je jeho malá rodina roztoulaná po světě. Albert je v Lambaréné, žena a dcera v Evropě. A tyto roky obav o osud nejbližších, přátel i zcela neznámých lidí jsou klíčem k Schweitzerově neúnavné poválečné mírové aktivitě. S Helenou se mohl shledat až v roce 1941, kdy se jí podařilo odjet z Evropy. S mnoha svými přáteli se již nikdy nesetkal.

 

Poválečná Evropa. Již podruhé za krátké období se novinové titulky hemží tímto výrazem. Nejraději by již zůstal navždy v Africe. Ale nakonec se znovu vydá na cesty. Nejprve za dcerou do Švýcarska, podívat se na vnoučata a pak do Ameriky. Přijal pozvání Chicagské univerzity a na své cestě se tu setká i s Albertem Einsteinem. Nad jejich rozhovorem se vznáší neviditelný přízrak atomové bomby, která zohavila Hirošimu a Nagasaki. Velký vědec si je až příliš vědom zneužití objevu politickými špičkami země. Oba si však uvědomují, že dál se mlčet a mlžit nedá.

 

Schweitzer se vrátí do Afriky. Již dávno ztratil robustnost svých mladých let, vždyť už také překročil sedmdesátku, ale vitalita a činorodost dál fungovala. Přijíždějí za ním přátelé i zvědavci, přicházejí nelíčení pomocníci. A pak jej najde obálka s razítkem Oslo.

 

 

NOBELOVA CENA MÍRU

 

Čekají tam na něj medaile a peníze, zrozené ve zbrojařských továrnách pana Nobela… co asi táhne hlavou starého pacifisty? Přijme je, jeho nemocní je bezvýhradně potřebují… Vypraví se do Osla a bude tu ve svém projevu hovořit pouze o míru. Kolik lidí o něm za existenci lidstva snilo, není již konečně nejvyšší čas, aby lidstvo pochopilo do všech důsledků své jednání, které je může přivést až do záhuby? Je 4. listopad 1954. Albert Schweitzer posílá do světa svou výzvu i osvětu všem soudným lidem.

 

Jeho nemocnice v Lambaréné se stále rozšiřuje. Nemocných přibývá. Ještě nedávno se tu prakticky nevyskytovala rakovina, duševně narušení a nemocní… Není i to dostatečně pádný argument pro všechny pochybovače, pro všechny, kdo se dušují, že jaderné výbuchy, ať již k nim dochází kdekoliv, nemohou lidstvu zase natolik uškodit?

 

Starý doktor připojí svůj podpis k dopisu, který mu pošle L. C. Pauling. I on přidá svůj hlas k výzvě vědců celého světa adresované OSN. Jedenáct tisíc vědců z devětačtyřiceti zemí se snaží varovat svět, dokud je ještě čas k záchraně. Copak nemá lidstvo i bez atomových zbraní dost jiných ožehavých starostí?

 

Dvaapadesát let pracoval pro Afriku. Nezištně. Za cenu osobních obětí. Mnohým připadal jako Don Quijote. A přece si na konci svého dlouhého života dokázal uvědomit nejzávažnější poruchy, kterým svět musel být vystaven. A kterým dodnes musí přihlížet. I to jeho odpůrci nedokázali pochopit.

 

Zemřel takřka za 8 měsíců po oslavě devadesátých narozenin. Mnoho jeho přátel mu již nemohlo stisknout pravici. I Helenino místo zůstalo prázdné. V nemocnici na čas zavládla nejistota. Co bude dál?

 

Již dříve pracovali v nemocnici na delší či kratší dobu týmy lékařů z celého světa. Přijížděli na Schweitzerovo osobní pozvání jako staří známí, po dlouhém dopisování. Byli mezi nimi i obdivovatelé z Československa, jeden z nich, dr. Radim Kalfus z Nové Paky o svém přátelství s Albertem Schweitzerem napsal zajímavou knihu. Vysílaly je sem taktéž univerzity, církve a nejrůznější ochotnické spolky.

 

A právě po této cestě, naznačené již samotným zakladatelem, se nemocnice vydala i do budoucna. V roce 1972 nad ní převzala patronát lékařská fakulta v Bernu, podporu dostává z mnoha zahraničních institucí, které nesou Schweitzerovo jméno. V kratších turnusech se tu střídají lékaři z mnoha zemí, přijíždějí sem studenti medicíny. Hodně se za ta léta změnilo, ale Schweitzerova myšlenka pomáhat nezištně lidem zůstala stejná.

 

 

 

DELFÍN

 

Je to nevýrazné souhvězdí nedaleko souhvězdí Pegasa a východního okraje Mléčné dráhy. Tvarem připomíná souhvězdí Malý vůz, s nímž bývá někdy omylem zaměňováno. Nejzajímavějším objektem souhvězdí byla Nova Delphini 1967, šlo totiž o takzvanou pomalou novu, která nejdřív zvýšila několiktisíckrát svou jasnost, pak nějaký čas nepravidelně kolísala a nakonec opět zeslábla.

 

Podle řecké mytologie je souhvězdí zpodobněním delfína, kterého poslal bůh Poseidon hledat vodní nymfu Amfitríté. Ta se měla stát Poseidonovou nevěstou. Když se o ni Poseidon ucházel, uprchla k titánu Atlantovi. Delfín ji však našel a přemluvil k návratu. Svou úlohu tak splnil a Poseidon se postaral, aby se za odměnu dostal na oblohu v podobě souhvězdí.

 

Podle jiné legendy je to delfín, který zachránil hráče na kytaru, zpěváka a lyrického básníka Arióna. Arión se plavil na Sicílii, aby se zúčastnil soutěže. Loď, kterou se vracel na rodný Lesbos, však byla přepadena piráty. Ti básníka omráčili, okradli a shodili přes palubu. Podle jiné verze to byla korintská loď s nepoctivou posádkou, která Arióna oloupila a donutila jej skočit do moře. Pomalu mu docházely síly a byl by utonul, kdyby se najednou neoctl na hřbetě delfína, který jej nadnášel a plul s ním do bezpečí k pobřeží. Od té doby byli delfíni považováni za posly boha Apolóna, patrona hudby a básnictví.

 

Básník Arión skutečně existoval, žil kolem roku 600 před Kristem na ostrově Lesbu, proslulém mnoha básníky.

 

 

FÉNIX

 

Středně velké souhvězdí typického tvaru je viditelné na jarní obloze jižní polokoule, tedy u protinožců. Leží mezi jižním, u nás neviditelným koncem souhvězdí Eridanus a souhvězdím Jižní Ryba. Jeho nejjasnější hvězda alfa Phe je podobná našemu Slunci a je od nás vzdálena sedmdesát šest světelných let.

 

Fénix je bájné stvoření, o kterém se zmiňuje už starověký řecký historik Herodótos. Říkalo se, že fénix pobýval v Egyptě. Měl purpurové a zlaté peří a ukazoval se jednou za pět set let pouze obyvatelům města Héliopole. Když po pěti stech letech fénix cítil, že se blíží jeho smrt, obalil se na oltáři boha slunce Hélia do myrhy a kadidla, zapálil se a ze svého popela se potom znovu zrodil. Bývá proto považován za symbol nesmrtelnosti. Tvrdilo se, že jeho peří bylo nepotopitelné a bájné bytosti z něj tvořily báječná plavidla, která mohla proplout i největší bouří bez nejmenší újmy.

 

Staří Egypťané nazývali toto souhvězdí Ibis podle posvátných ptáků, kteří se objevovali vždy po Nilských záplavách. Také Ibis byl symbolem nesmrtelnosti.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter